Pěkné téma :)
Milovala jsem prarodiče z tátovy strany. Bydleli jsme v jednom domě, takže se k nim dalo kdykoli zajít, trávila jsem u nich hodně času. Děda byl elegantní pán, často mě bral na procházky, kupoval mi sladkosti a pak jsme nechávali nedolízaná lízátka položená venku na sloupku, kde je měly "sezobat vrány". Když jsem byla starší, vyprávěl mi o historii, o válce, o tom jak se dřív žilo a podobně. Uměl nádherně kreslit a malovat, u rodičů v domě jsou dodneška plné zdi jeho obrazů.
Babička byla velká, dobrá a štědrá ženská, takové to typické srdce na dlani. Bylo s ní veselo, uměla úžasně vařit a péct (a lituju, jak málo jsem se toho od ní naučila). Kdykoli jsem cokoli potřebovala, stačilo za ní zajít a věděla jsem, že u ní se najde vždycky všechno. Ona byla taková opravdová duše domu, bez ní už to není ono. V létě to budou 4 roky od její smrti (a tři od dědovy) a není den, kdy by mi nechyběli...
Rodiče mamky si víceméně nepamatuju, dědu jsem nezažila, babička umřela když mi bylo 9 let. Bydleli na Slovensku, viděli jsme se zhruba jednou za rok, takže vztah jsem k nim moc neměla. Babi byla opravdu babička se vším všudy (skoro jako ta od Boženy Němcové
), ale byla extrémně věřící. Měla obrovský studený a tmavý dům, všude kříže, svaté obrázky, růžence a skoro pořád se potichu modlila, což mě jako dítě docela děsilo, a co hůř, nutila do toho modlení i mě. Kolem domu bylo hospodářství se zvířaty a obrovská zahrada kde rostlo nadivoko všechno možné. Moje nejranější vzpomínka je asi z mých 2 let, kdy jsem se procházela po té zahradě po chodníčku z křivých dlaždic a všude kolem rostl kopr. Úplně živě si vybavuju tu vůni, dodneška kopr nesnáším :)