Moje výchova byla takříkajíc "normální", žádný extrém. Ale až teď mi dochází, jak málo mě chválili (ale ani mě nijak zvlášť nekritizovali, nesráželi). Většinou se to tak nějak přešlo, nic moc se nezdůrazňovalo (koncerty v ZUŠ, vystoupení s folklórním souborem, studium). A já (možná díky tomu) sebevědomím ani sebedůvěrou zrovna neoplývám. A uvědomuju si to při výchově mých dětí, cítím, jako bych stále potřebovala svým rodičům dokazovat, že jsem dobrá matka, že je zvládnu vychovat (je to jen pocit, blbě se mi to popisuje ).
A tak své děti chválím, myslím, že celkem přiměřeně (nechválím každé uprdnutí, ale vyzdvihuju dobré věci).