Já měla velmi špatné dětství, byla jsem tátou mlácená (kvůli blbostem), ponižovaná, nadával mi, bylo mi stále vtloukáno do hlavy, že nic nejsem a v životě nic nedokážu, jaké jsem hovado atd....
Nikdy v životě mi táta neřekl, že mne má rád, chybí mi to pořád, asi mne opravdu rád nemá.
Bála jsem se ho, bála se ho i moje mamka, která se mne tudíž nikdy nezastala....
Sebevědomí na bodu mrazu, spíš ještě někde pod ním....
Ve 22 jsem se vdala, naštěstí jsem narazila na super chlapa, opak mého táty. Od té doby, co jsem změnila příjmení, to beru tak, že už nejsem "jeho", už na mne nemůže....
Trvalo mi několik let, než jsem se nějak srovnala k normálnímu žití a uvědomila si, co všechno v životě dokážu. i díky svému manželovi