Špatně: Měli vysoké nároky, chovali se k nám dětem k jako samostatně neschopným jednotkám, oni měli VŽDY pravdu. Náš vlastní názor přijímali jen ve chvíli, kdy se shodoval s jejich. Dost kritizovali, i maličkosti. Běžně nechválili a když chválili, tak většinou vlastně pochválili sami sebe ("dobře, že jsi to udělala, jak jsme ti řekli", "vidíš, my jsme ti to říkali", "že jsem měla pravdu?"), případně před ostatními chválili svoji výchovu, svoje geny - veškerý úspěchy byla jejich zásluha, protože buď jsme vlohy podědili nebo nás nasměrovali, poradili..
Porovnávali nás s ostatními - když byl někdo v něčem lepší, ukazovali nám ho za vzor.
Prostě se od nás vždy očekávalo, že budeme dělat vše správně (podle jejich měřítek), to se bralo jako samozřejmost. Jakákoli odchylka byla špatně.
Nikdy se k nám nechovali jako k dospělým (a to ani teď).

Dobře: Máma nás měla moc ráda a lásku dokázala ukázat a předat. Měla dost špatný vztah s tchyní (jednoznačně byla chyba na straně tchyně), ale nám to nedala najevo. Za to ji moc obdivuju a jsem jí vděčná, protože jsem babičku měla moc ráda a dětství s ní jsem si užila, i když v dospělosti jsem začala vnímat, jaká je a jak se chová k mé mámě. Ona byla taková jednoduchá a snad za to ani nemohla, ale máma to s ní musela mít hodně těžký.

Sebevědomí jsem začala budovat až jako dospělá, ale pořád to není ono. Vztah s rodiči mám takový divný. Navenek se chováme všichni jak máme, ale uvnitř mě to vře a z jejich strany (hlavně ze strany táty) cítím takový nezájem.

Vychovávám jinak, s respektem. Jsem dost přísná obecně (i na sebe), tak se musím vědomě krotit, abych neměla přehnané nároky. Chválím i kritizuju, ale chválím vždy to dítě a snažím se kritizovat věcně, spíš poradit, jak to udělat příště lépe, upozornit a ne nadávat, jak je dotyčný nemožný.