..já bych ještě možná doplnila, že to dítě uvnitř cítí vše - tedy i zoufalství, pochybnosti, i třeba nenávist a na druhé straně i přijetí přes případné své nedostatky.
Někdy se s tím odmítnutím a nepřijetí v prenatálním věku pak lidi vyrovnávají celý život, je to ukryté uvnitř v nich.

Osobně bych se taky velmi těžko vyrovnávala s postiženým dítětem, dítě s pouhým rozštěpem rtíku ale za postižené nepovažuji, určitě bych to neřešila "potratem" takhle velkého dítěte.

Kamarádka potratila/předčasně porodila dítě ve 23. týdnu, moc o tom nemluví, ale bylo to pro ni strašné. Nezachraňovali ho ani , jen ho odnesli.

Pak bych se ještě ptala sama sebe, jestli je pro mne přijatelnější dítě s takovýmhle postižením, nebo eventuálně dítě žádné, protože kdo by mi zaručil, že příště bez problémů otěhotním, nebo že to dítě bude 100% OK?
Mluvím pořád o pouhém rozštěpu bez přidružených těžších vad.

Rozhodně přeju zakladatelce moudré a zodpovědné rozhodnutí, kterého by později nelitovala.