K tomu bych řekla jeden příklad za všechny - stalo se u nás třeba, že jsem požádala muže o nádobí... on mi to slíbil, ale pak dělal něco jiného, ZAPOMNĚL na něj (to je jeho oblíbený důvod, zapomněl ), mě to mrzelo až naštvalo a šla jsem to s ním, podle svých nedobrých návyků, řešit takto: "Já tady furt všechno musim dělat sama, kdybys chtěl, tak to nádobí máš za pět minut, ale to je jako vždy problém"
Je to oprávněná reakce? Možná - jasně, že mě to od něj muselo naštvat!
Ale když jsme spolu byli ochotný o tom mluvit v klidu, on uznával svojí chybu, že to neumyl, ale zároveň docela intenzivně sděloval, že ho to ode mně hodně "mrzí/ štve", když říkám to JÁ VŠECHNO DĚLÁM SAMA, TY NIKDY, TY VŽDYCKY... jednak to samozřejmě není pravda (to musím uznat i já), jednak je tady hned krásně vidět, že ta moje reakce způsobila, že tady existuje i velká chyba z mý strany... Opravdu, když jsme se otevřeně bavili o tom, co by každýmu z nás pomohlo jakoby k vědomí, že ten druhý "myslí na naše blaho", tak já říkám, lepší pomoc v domácnosti, a manžel říká, abych si víc všímala, když něco doma udělá - a dodává, že si často takovouhle reakci načasuju do doby, kdy zrovna třeba navrtal poličku, a opravdu mu to ode mě vadí. Je určitě oprávněný, že mi vadí, že neumyl nádobí, jak slíbil, ale určitě není oprávněný, říct na to, že nikdy nic neudělá, a ani to není pravda. Měla bych říct dejme tomu jen Neumyl jsi nádobí, a třeba Vadí mi to, to by aspoň byla pravda.

To je jen příklad, a zase - nežiju a zakladatelky diskuze, neříkám Tohle děláš špatně víš. Ale Vím, že byla doba, kdy jsem se cítila hodně podobně jako zakladatelka. A přesto jsme s manželem zůstali spolu a postupně se náš vztah dával dohromady, a to do takové míry, že bych tomu nevěřila. A za sebe říkám: uvědomila jsem si, že k neurvalým reakcím mýho manžela často dost přispěly moje hrozné reakce. Nebo jinak: Když se učím komunikovat lépe, přináší to v našem manželství nejen přijatelnou atmosféru a vztah, ale i výsledky. A totéž přeju zakladatelce