V běžné komunikaci to jde.
Ono je všechno naprosto úžasné a dokonalé do chvíle, než začnu říkat, co si opravdu myslím. Pak to skončí hádkou a mlčením.
Takže jsem se naučila neříkat to, co si opravdu myslím. A mám klid.

A to před měsícem řekl, to jsem ale úžasný, že už jsem dlouho nedělal tichou domácnost, no jo, změnil jsem se.. A to mu mám jako věřit?

Říkám si, někde v něm to je a nevěřím tomu, že to nevyjde.
Stačí udělat pokus a říci mu, co si o něčem myslím, o čem začne a vsadím se, že se to bude opakovat.

Asi bych musela celý život držet hubu a krok, usmívat se, porodit mu ty tři děti, které tam strašně chce, soudit se svými rodiči (což si přeje) atd. A měla bych super manželství.