Preli, mám na to názor takový, že se hodně věcí tabuizuje...a vznikají z toho třeba i podvědomé strachy. Dřív se umíralo doma mezi svými a děti u to i byly...rozloučili se a prožili smutek.

Jedinou jistotu, kterou máme je, že jednou všichni bez rozdílu zemřeme.
Proč z toho dělat tragédii a tabu, když to patří k přirozenému životu?

Malému dítěti bych řekla (a říkala jsem, když si tohle začaly uvědomovat), že ano....že to patří k životu, ale že to bude až v době, kdy budou ony samy mít vlastní děti a vnoučátka...
Když viděly, že to neberu jako tragédii, ale přirozenost, a navíc že je to "AŽ TAK ZADLOUHO" , uklidnily se.