to je otázka, která mě taky pálí. Po deseti letech výchovy ratolestí jsem nepřišla na způsob řešení sporů, který by fungoval spolehlivě, dlouhodobě, u všech, a který by mě nevyčerpával tak, že mám chut utéct do hlubokých lesů.
Problém je v tom, že po těch letech nemám už nějak sílu se striktně držet jednoho modelu, a taky neznám žádný, který by byl universální a vždy spravedlivý. Takže se do toho člověk musí angažovat stále osobně, vyšetřovat, rozhodovat. Ted dospěly všechny 4 děti do věku, kdy se o něco dohadují a to je fakt jak v blázinci. Dříve aspoń bylo jedno vždy nemluvně a později snad nejstarší dostane rozum.
Právě teĎ proběhlo : Dcera: on mi rozbil panenku, kterou jsem dostala k narozeninám, schválně s ní házel (panáčkovi z dupla vrže při otáčení hlavička - tragédie. Navíc jí dostala před pěti lety a dávno si s duplem nehraje). Syn-řev: Ona mi řekla, že mi rozbije lego ninjago! (jeho nejoblíbenější hračka, kterou dostal před měsícem).A už to jede. Start po probuzení, konec po ulehnutí.