Neber to osobně, často se děti nechají učit od cizího, a to proto, že tam nevnímají tak silně tlak na úspěch. Berou to tak, že to je člověk, který přišel a jednou zase zmizí, takže jakoby případný neúspěch odnese s sebou, zakryje se to.

Před nejbližšími chtějí děti docela často uspět, tedy ne se učit - dávat tedy najevo, že ještě neumějí - ale předvést už hotovou, naučenou věc. Pak také mohou vnímat špatně i chvíli, kdy jsou napomínáni (už se stalo, vrátit to už nejde, a tady se zaseknou). Určitě je to velice těžké, ale asi to nejdůležitější bude zachovávat co největší klid, aby si to dopředu nespojoval s negativním prožitkem (protože ho možná podvědomě očekává, respektive mu to v tu chvíli automaticky naskočí), aby se naučil pokračovat, jako že má další pokusy.


A co se týče toho ztuhnutí v odporu, já zažil kluka, který v takových chvílích, kdy se na něj přes míru tlačilo (a to mohlo být i docela málo) usnul jako špalek. (v podstatě neusnul, ale mnohem víc ztuhnul - probudil se po určité chvíli sám, budit ho nemělo smysl). Nevím, jestli je to útěcha, asi ne...