Tak přesně tohle bylo u tety, tedy jejího manžela a jeho dvěma sestrami. Jezdila jsem tam občas na prázdniny a bylo to peklo. Čuměla jsem jak puk, když jsem se dozvěděla, s kým se nesmím bavit, koho rozhodně pozdravit, koho ignorovat /pochopitel pozdravit dospělé/ a ignorovat děti. Navíc sestřenka nesměla ani k vlastní babičce a to fungovalo tak, že já si jako hrála na dvoře, ale přitom hlídala a ona byla na návštěvě. Všechny děti se přizpůsobily rychle, prostě spolu nemluvily, protože měly pak peklo jak z jedný, tak z druhý strany. Bazény apod. tehdy nebyly, ale nechybuji, že by neexistovalo něco jako společný bazén a nepochybuji, že my jako děti bychom si dovolily jít do cizího. Po čase to nepřijde nikomu divný a nikdo z toho nemá divný pocity. Pak se rozdělil i dvůr, takže ujetina na entou - my chodíme tudy a oni támhle. Pochopitelně si každý vybudoval vlastní vchod. A nevím, co byl začátek všeho.
Pamatuju si, jak jsem si jako asi desetiletá holka myslela, že když oni se nebaví, já můžu a bylo mi divný, že ta teta, s kterou se sestřenka bavit nesmí, je na mne taková hodná, normálně nás pozvala k nim, měla podobně starý děti jako jsme byly my. Sestřenka nešla, věděla, že nesmí, já myslela, že smím - dostala jsem nějaký upečený moučník, byla jsem tam na návštěvě a hrála si tam. Když se to dozvěděla teta, bylo hrozný zle, že jsem je tam vyžírala, otravovala, že to nebude poslouchat apod. a nejvíc dostala sestřenka za to, že mi neřekla, co a jak a neohlídala mě. Od tý doby jsem se u tý druhý tety nikdy nezastavila, že by ta moje teta nadávala, to by mi nevadilo, ale kvůli sestřence, aby neměla kvůli mně peklo a nebyla bita. Po čase Ti to nepřijde divný.