Martino mně taky a hlavně ne,když je se mnou,však si to jedno přece ohlídám,až do loňského léta,když mně i syna ,jdoucí tesně kolem aut na parkovišti jeden blázen nabral.Mně odrazil na parkující auto,syn mi před očima letěl vzduchem na zem.V ten moment jsem zazila ten nejvědší strach ve svém životě,když jsem se svezla na zem a koukala na něj ,neschopná mu pomoci.Syn to odskákal jen s boulí na hlavě,podle dr. prý protože jako brankář umí padat a v letu se přetočil.Já na tom byla hůř,ale to mi bylo v tu chvíli jedno.

Syn je od té doby opatrnější,pokud se dostane poblíš jedoucích aut,i mne zastavuje,tak to mne uklidnuje.

Moji svěřenci z fotbalu to mají díky tomu se mnou těžký,jak už jsem psala,pomalu v dvojstupu a za ručičku,ale jsou naštěstí poslouchají při přesunech.