Myslím si, že obava má velké oči a realita není tak hrozná. Máme tady na Rodině přeci jednu bývalou matku tří dětí, ze které je aktuálně muž. Pokud vím, její děti se nezhroutily, mají jen dva tatínky.
Znám i muže, který přiznal svým dětem homosexualitu. Odstěhoval se od manželky a s dětmi má nadstandartní vztahy.
S dětmi je nutno hovořit otevřeně. Představuju si, že mi v pubertě můj rodič přizná svoji homosexuální orientaci. Rozhodně bych se z toho nehroutila. X rodičů si najde milence opačného pohlaví a odejde od rodiny. To je daleko větší průšvih.
Přiznat si svoji sexuální orientaci a po zbytek života s ní nežít v rozporu.... kdo by mne za to mohl odsoudit?
A že rodiče tohle neuznávají? Můj život je můj život a řídit se intuicí je více než správné. Tohle je ale ještě vyšší level než intuice.
Byla bych na místě zakladatelky šťastná, že jsem na to přišla teď a ne na sklonku svého života. Bonus spřízněné duše jí ze srdce přeju.
Kdybych si byla jistá, že chci žít se ženou, měla v ní oporu a mohla bych společně s ní vychovávat své děti, tak bych překonala strach a výčitky a začala žít s ní. S dětmi bych všechno probrala nejlépe o prázdninách. Asi by tomu předcházelo sezení u dobrého psychologa, který by mi mohl poradit, jak takový rozhovor vést.