Věnování se jako přímo hraní se u nás moc nevede. Děti jsou tři (12,9,5) takže spíš si spolu povídáme, s nejmladším maximálně kooperuju ve hře (jsem pacient apod.), doprovázím, kam potřebují, pomůžu, co potřebují, hlavně vyslechnu - jak píše Tutenstein - díra do hlavy. Taky se snažím sstrávit nějaký čas s každým kusem o samotě a učinit ho na chvilku jedináčkem
Jinak jsou děti velmi samostatné, volný čas si umí organizovat samy, nenudí se, můžou si zvát kamarády, když si stěžují, že nemají co dělat, rozdám domácí práce a je po nudě
Nejmladšímu se věnuju nejvíc, protože není zcela v pořádku, takže mu "garde" dělám skoro pořád