My se teda nescházíme tak často, ale když se řeší nějaký malér, tak se to spíš dozvím tak nějak bokem, ne že by to tam někdo chtěl řešit. Spíš to je, že se někdo zeptá - nestalo se Janě něco, že je taková divná. A někdo řekne - ale, stalo se to a to...........
Neměla jsem nikdy pocit, že by to zasahovalo do skupiny. Jen jednou, to bylo na srazu ze střední, u jedný holky zvedla telefon, pak ho zaklapla, někteří si ani telefonu nevšimli, chvíli zírala nepřítomně, pak se rozbrečela a odešla. Nikdo nevěděl, co se stalo. Jedna za ní vyběhla a pak se vrátila - právě jí volali z domova, že jí zemřel tatínek.
Myslela jsem, že se zábavou bude konec, chvíli jsme byli zaražení, ale ani nevím jak, pak se to rozproudilo znovu.
Možná je to osazenstvem, u nás jsou buď smíření se svou situací a nebo když ji popisují, mají tendenci to vzít přes ironii. Ať se stýkám s jakoukoli partou, spíš je snaha od všech se oprostit od starostí a pobavit se.