Tak musím napsat, že moje babička byla famózní kuchařka, nadaná od Pana Boha a k tomu šla ve 14 do služby k nějaké bohaté příbuzné do Vídně a ve 20 jela pomáhat své sestřem která se provdala do Paříže a měla dvě malé děti a s manželem vedli luxusní resaturaci. Co se o vaření nedověděla ve Vídni, naučila se v Paříži. Uměla uvařit cokoli chutně, z mála nasytila celou rodinu a ještě to na talíři vypadalo náramně.
Babička mně vychovávala - maminka musela jít v mých 6 týdnech do práce, aby nepřišla o místo a já byla u babičky od pondělka do pátku do šesti let, než jsem šla do školy. Dostala jsem školu ve vaření... Babička vařila a prostě si se mnou vykládala. Jak jsem měla dva nebo tři roky, už jsem pomáhala... Kdesi vzadu v hlavě mám místečko babiččiných vařících mouder, dodnes (je mi padesát) se mi stane, že něco vařím, jdu něco udělat a naráz na to jdu úplně jinak. A pokud se mne dcera zeptá proč, tak jí automaticky odpovím: "To mně naučila babička."

Jako malá jsem jedla asi vše, milovala jsem babiččinu "Kašpárkovu omáčku" (rajskou), koprovou s vajíčkem natvrdo a bramborem nebo hovězí polévku - vývar - s játrovými knedlíčky. Dnes omáčky v podstatě nejím.
Pak si taky vzpomínám na jablkové knedlíčky (mám je i ve svých receptech na Rodině) a ty jsem milovala miluji stále.
Ale v podstatě si nevzpomínám na babiččino jídlo, které by mi nechutnalo.

Maminka se naučila vařit v podstatě až v důchodu, protože babička nám vařila celý život. Nikdy jsme nechodili do školních jídele, takže co se jídla týká, byli jsme pěkně rozmazlení domácí stravou . A když babička přestávala vařit (a nebo o víkendech, kdy jsme si vařili sami), vařila jsem já, nebo jeden brácha. Druhý brácha a sestra si k plotně v životě nestoupli, neměli to nějak v krvi . Když jsem odešla z domu (bylo mi asi 20), tak teprve začala moje maka vařit .

Dodnes vařím moc ráda (a podle rodiny i dobře ) a baví mně to. Ráda experimentuji, objevuji nové kombinace, používám různé koření (ne směsi!!!) a bylinky.