Alraune,

přesně, mám to hodně podobně.

Naštěstí jsem jich ve svém okolí neměla až zas tak moc, ale přesto jsem si stihla vytvořit (a zprotivit) představu, že ŽENA je vždy ta, kdo hrozně stojí o manželství, muž je ten, kdo "nechce do chomoutu", a tak ho ta žena vždy musí "uhnat".

Nikdy jsem nechápala, co je na manželství (míněno formální akt sňatku, nikoli partnerské soužití), tak úžasného, že bych se za tím měla nějak štvát a dokonce do toho někoho nutit.

"Aby mi neutek""", to mi připadá dost nedůstojný, a nedůstojný mi připadá i sám fakt, že bych partnera považovala za tak nestálého a nespolehlivého tvora, že by bez "chomoutu" nefungoval. I samotný symbol toho "chomoutu" jako přítěže a něčeho omezujícího se mi hodně zajídá - než být s někým, kdo by mě považoval za kámen na krku, ať už se svatbou nebo bez, tak to radši sama.