Royo, ty píšeš:
"Může to být přesně tak, jak to vidí zakladatelka, ale taky nemusí. Odsudky od monitoru (ale i v životě prostě jakékoli odsudky) mi přijdou nemístné."

Ale zároveň někoho odsuzuješ za to, že nedokáže mluvit s vlastním dítětem za to, že opustil rodinu. V podstatě taky soudíš.

Ono se nám to opravdu od monitoru lehce hodnotí, ale záleží na tolika věcech. Ty vztahy jsou tak rozmanité, někteří lidé jsou si bližší, ačkoliv nejsou příbuzní, jiní zase drží pohromadě jako rodina, bydlí spolu, tráví spolu hodně času. Tam, kde každý bydlí jinde a rodina se moc nestýká, to nemusí být takové, jako tam, kde třeba babička vnoučata piplala, vídala je x-krát týdně a najednou se ta rodina rozpadne. Ty babičky vídají uplakané děti a jsou z toho leckdy víc psychicky rozložené, než ty děti samotné. Tchyně je třeba fakt zralá na nějakou medikaci, synovce lituje, nadbíhá mu, ve všem mu vyhoví - to samé druhá babička a máma. Kluk s nima cvičí, k tomu zpracovává, co se děje. Všichni se to snaží nějak látat. Z pohledu nezúčastněných je to jo jen info na dvě věty - rodiče se rozvádějí, rodina se s tim vypořádává. Ale těch emocí je tolik a zasáhne to tolik lidí, že mě to až samotnou překvapuje.