Zoufalko, tři roky je dlouhá doba.
Dokážu si představit tvé rozpoložení. Nedokážu si ale představit společné soužití s člověkem, který mi vyhodil syna z domu.
Bude ti čím dál tím hůř. Tohle se zkrátka z hlavy vymazat nedá. Každý den bych na to téma zavedla řeč. Sama bych našla psychologa, řekla mu o problému a následně manželovi denně říkala, že za ním má jít.
Musíš si říci, že jsi pro to udělala všechno. Manžel nemá rodiče? Co ti říkají na ztrátu vnuka a na chování svého syna? Co vaši kamarádi? Jaké jsou jejich reakce?