Ahoj holky, potřebuju se vypovídat.
Máme dceru s autismem, je má moc ráda hudbu, krásně zpívá a taky ráda bubnuje. O prázdninách je vlastně pořád doma. Naskytla se mi možnost vzít ji na takovou akci k jedněm kamarádům, jde o improvizované hraní v malém divadýlku, kde by si mohla vyzkoušet různé hudební nástroje, jenže bych na to potřebovala volno z práce. Vím, že to přes léto není jednoduché, ale úplně mě zaskočila kolegyně, která mi řekla, že u mé dcery je přece úplně jedno, jestli bude doma nebo někde jinde, protože z toho stejně nemá rozum. Přitom zrovna její děti jezdí stále na nějaké závody a ona si podle toho píše směny. Jsme malý kolektiv a vždycky jsme si vycházely vstříc, tak jsem jí to připomněla, že ona když potřebuje volno kvůli tomu, aby odvezla děti na závody, tak se jí taky snažíme vyjít vstříc. Na to mi řekla, že přece ale nemůžu srovnávat svoji dceru a její děti. Nejhorší je, že ona není nějak nepřátelská nebo nepřejícná, je fajn a vycházíme spolu dobře, ale tohle si zkrátka myslí. Byla jsem z toho jak opařená - to jako že méně dokonalé dítě nepotřebuje žádné úspěchy, žádné radosti? Ona potom za chvíli přišla, že to nemyslela zle, ale stejně jsem z toho špatná. Máte někdo taky takovou zkušenost? A dokázali jste se nad to povznést?