Moje sestra si šla pro AD celá natěšená, že se konečně zbaví svých potíží. A nedá na ně dopustit. Dělá si legraci, že je bude zobat pořád, protože je to úžasný, na co se s něčím ještě trápit. Je vysmátá a všude rozhlašuje, jaká je to paráda.Neřeší.Užívá si.
Já jsem si pro ně šla s obavami, co se mnou udělají, s tím, že je to jen na přechodnou dobu. No a taky to tak podle toho dopadlo. Furt jsem se pozorovala a pořád myslela na to, kdy se jich zbavím. Mám dojem, že mě utlumily, připadala jsem si, že koukám na svět za závěsem. Připadala jsem si otupělá a nechtěla to. Čert ví v čem je zakopanej pes. Jistě je to souhra mnoha faktorů, ale já věřím i na to, že jak se k nim člověk staví od začátku, tak to podle toho pak dopadne.
Ale jestli někdy budu v úplně p....., tak pro ně pomažu.
Jak se říká : " nač se trápit, nač se rmoutit, když si můžem kníry kroutit.."