No nevím, já byla před AD taky na přímce - totálně na dně a v pr.eli - a to pořád. Ale AD jsem se bránila, myslela jsem, že to vyřeší nějaká psychoterapie. Když by mi psychiatr řekl, že to s AD bude ještě horší a nebo stejný a že s nimi neuvidím modré nebe - no nevím, i když jsem byla na dně, rozhodně bych AD odmítla. Přece proč brát něco, co mi vůbec nepomůže a můj život ještě zhorší.
A ano, uvědomuji si, že díky AD ty problémy se nezdály nijak velké a neřešitelné. Jenže já díky tomu měla čas a možnost se podívat na své problémy zdálky, jako nezúčastněně a pak si vytáhnout z klubka konec a začít jeden po druhém řešit bez toho, aby mě rozptylovalo to děsivý okolo.
No a jak někdo psal, že volala sestře, která je na AD, že její dítě je v nemocnici - jo, celkem si umím představit, že bych taky tehdy řekla - jo? to bude dobrý. Pokud je na AD, má těch problémů tolik, že si nemyslím že je dobrý nápad po ní chtít, aby dala rameno k utěšování - není toho schopná. Na utěšování si musí najít někoho jiného, a to i v případě, že sestra do té doby tady pro ni byla. Zase bude - až si to vyřeší.
Jinak se mi nelíbí, když se o AD mluví mezi laiky pomalu jako i něčem, po čem se sahá v každé nepohodlné životní situaci. Já osobně bych tehdy bez AD nebyla absolutně schopná fungovat - a to nijak, šla jsem tam, až když jsem jednoduše ráno nedokázala vstát z postele a nebyla schopna žádného samostatného rozhodnutí. A to ani jít k doktorovi. Manžel mě oblékl a řekl - teď jedeme tam a tam - a mně to bylo jedno, i kdyby mě vysadil uprostřed lesa, tak bych tam seděla doteď - tehdy jo. Deprese přece není obyčejný smutek, který občas je a občas není, je to stálý stav, který se nedá vyřešit vlastní vůli, je to stav pořád dole a ne že jednou se raduju z oblohy a druhý den jsem na dně.
Ale nejspíš jsou různé formy, já měla tu, kdy černý bylo všechno a pořád a nebylo z toho cesty ven.