Maminka chlapečka nechala stát, plačícího, se zdviženýma ručičkama a vysvětlovala mu, že ho nemůže pochovat, protože to, co babičce udělal, se dělat nesmí. Byla jsem tomu přítomná, takže můžu říct, že mi to přišlo naprosto neefektivní a hlavně vůči tomu malému kruté. Ale jsem starší generace (kamarádka babičky), tak to možná vidím zkresleně. Já bych ho určitě alespoň chytla za ruku, snížila se na jeho úroveň, setřela mu slzy, prostě nějak s ním ten fyzický kontakt navázala. Jinak chlapeček to po chvíli vzdal a šel si hrát, babička ho zavolala, vzala si ho na klín a prohlížela si s ním auta.

K dalším dotazům: všichni tři mají velmi blízký vztah, žijí spolu v jedné domácnosti. Maminka rozhodně není spratkovitá, prostě seděla u stolu a četla si, konflikt zaznamenala ve chvíli, kdy babička usměrnila ruku kloučka. Hned ho oslovila jménem, s vykřičníkem na konci (okřikla ho) a vzápětí se k ní kluk rozběhl pro útěchu. Je tak zvyklý, kdykoliv se mu děje "křivda" (praští se, spadne, apod.), utíká se přitulit k mamince.