Meli jsme to s nasi starsi stejne - cca do pul roka kocarek nenavidela. Zlomilo se to az ve chvili, kdy zjara zacaly rust kytky a ja ji je davala k prohlizeni do ruky, byla to velka kytkomilka. Do te doby ocistec, a to nejen stran kocarku - pote, co byla ve trech tydnech hospitalizovana kvuli zanetu str. ucha, ktere ji pichli, nesnasela cizi lidi (tzn. vsechny krome me a manzela, tedy vcetne babicek, tet, strycu...) a cizi mista (tedy cokoli za dvermi domova). Ona tedy byla ale hodne plactiva uz od porodnice (brisko). I nakup pro nas byl ukol vyzadujici pevne nervy. V kocaru byla ticho, pouze pokud spala. Coz nikdy nikdo nedokazal odhadnout, jak dlouho to bude. Uspat ji znamenalo ze zacatku "ukojit do mrtva" a pak spici presunout, nebo pozdeji - kdyz uz neusinala primo u kojeni - v kocare doslova "utriskat" na hrubem sterku pred domem (velmi intenzivni drncani a houpani na 3 metrech tam a zpet v dobe, kdy byla unavena a pripravena na spani, bylo to jedine, jak v kocarku usnula). Jakmile se potom probudila, okamzite spustila, coz znamenalo urychlene tryskem vyrazit smer domov a vyndat. Zpetne jsem to zhodnotila, ze tech prvnich 6-7mesicu jsem z ni mela regulerni depku. Ona mi to korenila jeste tim, ze vyzadovala vyhradne kojeni (lahve a dudliky vseobecne byly tabu - akorat se ji z nich navalovalo - takze chybel jakykoli tlumic, nepila z lahve ani moje mleko) a navic kojeni pouze v poloze lezmo (moje chyba, sama jsem si ji tak naucila, bylo to doma pohodlne, podruhe uz jsem se toho vyvarovala) - coz, jak jiste uznas, je na verejnosti hodne tezko proveditelne. Takze naprosto vim, o cem mluvis, kdyz pises, jak jsi radej zavrena doma, ze na to nemas nervy. Kazda cesta kamkoli (at uz s ni, nebo bez ni) pro me byl obrovsky stres. Preslo to postupem casu samo, jak se zacinala zajimat i o okolni svet, nenadelala jsem s tim nic. Jedina ucinna rada, ktere se mi (stejne jako i v dalsich smerech) dostalo, byla: "Vydrz, prejde to." Maminka vydrzi vic, nez clovek!!! Drzim palce, at to u vas ma kratkeho trvani.