Náš 26 měsíční syn si se mnou minulý týden povídal u nás na chatě na zahradě, seděli jsme u stolu, smáli jsme se a klábosili o něčem nepodstatném. Najednou otočil hlavu na druhou stranu a zářivě se usmál "do prázdna" , otočil se zpátky a povídá "dědeček" . Já zmateně reagovala "Co jsi říkal, jaký dědeček, kde je?" A on se podíval zpátky na to místo, pak otočil hlavu ke mně a s takovým tím pohledem "jsi slepá, nebo co?" povídá " no dedeček, je tady" a ukázal neochvějně na stejné místo, na které se předtím usmíval. Je to rok co můj tatínek zemřel a tuhle zahradu velmi miloval a přál si, abychom tam byli šťastní i my. Vhrkly mi slzy do očí... byl to tak silný okamžik, že i jen při vzpomínce se klepu. Děti asi opravdu vidí a cítí víc než my dospělí.