Já jsem třeba vyrůstala v prostředí, kde pomáhání bylo samozřejmostí. Všichni sourozenci dědy stavěli postupně domy a všichni sourozenci a jejich rodiny vzájemně si na tom pomáhali - jinak by je nikdy nepostavili. V generaci mojí mámy to bylo stejné, jak u stavění domů, tak u čehokoliv jiného, něco zařídit, půjčit, pomoct, nikdo toho nezneužíval, ani nikoho nenapadlo odmítnout. Já jsem tohle přebrala a mám to taky tak. Dělá to hezký a upřímný vztahy, nemám s tím žádný problém. U nás jsou vždy dveře otevřené, lidi k nám chodí rádi, někdy jen tak, někdy pro něco, někdy spolu něco děláme a já taky vím, že kdyby cokoliv, mám se na koho obrátit.
Žít jak popisuješ ty, mi připadá jako uzavření do svojí ulity, ale je to každého věc. Každý žije tak, jak je pro něho dobře. Stejně tak ale nemá smysl nutit děti do něčeho, co je jim proti srsti. Když se syn odmítá sdružovat a nechce ven nebo do obýváku, když je tu víc lidí, tak ho nenutím. Když ho někdo o něco požádá, je na jeho rozhodnutí, jestli to udělá.