Sami půjčujeme i si půjčujeme naprosto běžně, ale jsou věci, které bychom nepůjčili - jedna kategorie jsou věci osobní potřeby (kartáček na zuby fakt nepůjčuju), ale i pár věcí, které pro nás strašně moc znamenají, pro mě třeba jistý dárek od již zemřelého dědy. Riziko poškození nebo ztráty je pro mě moc velké.
Syna za půjčení hračky z jeho vlastní vůle vždycky chválíme, ale když něco půjčit nikomu nechce, tak to respektujeme a necháváme to na něm. Zrovna předevčírem jsme čekali návštěvu jeho stejně starého bratrance, těšil se na něj, čekal v předsíni 20 minut předem na zazvonění a přinesl tam dvě auta, modré a oranžové. A řekl, že to oranžové si nechá, že si s ním chce teď hrát a to modré že půjčí bratrancovi. A skutečně mu ho hned při příchodu nabídl. To je přístup, který se mi líbí a budu ráda, když to takhle bude dělat i dál (úměrně věku, samozřejmě).