Pro mě strašně záleží na situaci.
Když si někoho pozveme k nám domů, tak děti automaticky vedu k tomu, že se mají dělit, že mají půjčovat, protože ten, koho si pozveme, toho povětšinou považuji za někoho blízkého a v takové situaci mi půjčování přijde na místě.
Když pojedeme ve vlaku, tak rozhodně od dětí nebudu chtít a nepovedu je k tomu, aby půjčily svojí hračku náhodně kolemjdoucímu dítěti nebo aby se s takovým dítětem rozdělily o svoje dobroty.
Beru to podle sebe - blízkým lidem nemám problém něco půjčit (dokud s nimi neudělám špatnou zkušenost, že nevrací nebo vrací zničené), ale cizím lidem se mi jen tak, jen proto, že chtějí, nechce půjčovat vůbec nic, nevidím k tomu důvod.
Ale jinak půjčování věcí v dospělém životě je pro mě odvislé od frekvence, jak danou věc využiju ... pokud vím, že známí fakt pod stan nejezdí, ale zcela výjimečně ho potřebují, protože třeba dítě jede na školní výlet, tak nemám problém a půjčím stan. Pokud vím, že se něco, co jinak normálně mají, rozbilo, nemám problém. Ale abych někomu pravidelně půjčovala nějakou věc - wapku, sekačku, parní čistič, tak to mi přijde ulítlé... to jsou věci, které si podle mě mají prostě pořídit, když je potřebují. A stejně tak to mám i já, kdybych si od někoho měla něco půjčit.