Ja rozumim, co mas na mysli. Takhle jsem to mela na mysli, kdyz jsme spolu chodili. Teoreticky vsecko fungovalo. Krasne jsme se domluvili v diskuzich, jak buceme vychovavat deti. Kdo co bude mit na starost, jak se budeme atd atd atd.
Kdyz se narodila prvni dcerka, jeste pred porodem jsme meli presne naplanovano, jak kdo bude vstavat k miminu, o vikendech, o dovolenych - ale co budu popisovat. Dite se mohlo v noci urvat, takze kdo to nevydrzel? Po materske, s ditetem k doktorovi nebo nemocnym doma - "ja prece nemuzu, co by rekli v praci", ja k zubari, domluveno, ze dorazi vcas, aby dite prevzal - no a ja u zubare s miminem na brise, nedorazil a moc se divil, "zapomnel" a ne jednou, ale nepamatuju se, ze by kdy - a tak to pokracuje s cimkoli, on se proste nedostavi, nejde, neudela (dela plno jinych veci, ale ja taky, ze). Vsecko kolem deti je moje, muzu se domlouvat, pripominat, vysvetlovat, jecet, u terapeutky to pochopitelne vidi uplne jinak a naznaci, ze vsecko rada zvelicuju.
Jako s partnerem nechapu, proc s nim jeste jsem, ale aby deti tim trpely na stridacku - ucit je, ze na svete existuji urcite povinnosti, ze se clovek musi na nekoho moct spolehnout a sliby se dodrzuji - na tatinkovi vidi, ze to prochazi, a co nadelam.
Ovsem bohuzel ne vsichni jsou nachylni k domluvam.