Přidat odpověď
Ty jsi v tomhle ale trochu mimo...
Panebože, i sebevíc milující matka mnohokrát dítěti "dělá zle".
Jen proto, že je dítě momentálně - na pár vteřin či minut nespokojené - tak ho nebudu:
- koupat, když při koupání řve?
- přebalovat, pokud při přebalování řve?
- oblíkat, když přitom řve?
- odsávat mu nosík?
- dávat mu léky?
- vodit ho k lékaři - byť na blbou prevenčku, natožpak na nějaký odběr krve či jiné vyšetření? (moje dítě spolehlivě začne řvát už v čekárně)
Ty prostě nechápeš, že to, že je dítě minutu nespokojené, neznamená doživotní frustraci... Pokud ano, tak s mým dítětem by se nesmělo skoro nic. Jedině snad chovat a kojit (v určitém období). A garantuju ti, že i přesto, že jsem s ním cvičila vojtu, byl (je) extrémně milovaný a za tu hrůzu prvních týdnů života byl vymazlovaný do alelůja. Takže pochybuju, že zrovna z vojtovky bude mít trauma + fakt věřím, že mu to hodně pomohlo.
Ale pravda je, že nemáš-li to jako matka v hlavě srovnaný, tak radši necvič.
Ale nepodsouvej to, že pokud jsme cvičili vojtu, tak dítě sice bude chodit rovně, ale chudák bude mít nějaký trauma. To je ptákovina na n-tou... (navíc já výše píšu, že moje dítě při cvičení vojty se mnou ani neřvalo - pochybuju, že chápalo rozdíl mezi cvičením a třeba převlíkáním). Nechceš mi doufám tvrdit, že tím, že jsem ho převlékala - tj. držela na přebalováku, různě mu zvedala ručičky, hlavičku, otáčela ho atd., jsem mu působila psychické trauma, protože jsem ho omezovala...
Jsem ráda, že je moje dítě "bez následků" a jestli by bylo i bez Vojty, nebo jestli je to zásluha Vojty, to já fakt nemůžu vědět.
Předchozí