Jsem na tom podobně, silný fyzicky zdravý kluk, rychlý a bude asi mohutný, má široká ramena, postavu po otci, taky kus chlapa... Zatím se neví, jak na tom bude, jsou mu dva a neřekl ještě ani "Máma".

Učím se přijímat, že to tak bude, jak říkal muž, každý nemůže být první. Ale bolí to. A blbý je, že nevíme, co mu je a co bude, tak se s tím nemůžu ani smířit, protože tím bych mu dala nálepku, odepsala naději. Takže se na to snažím nemyslet a užívat si každý den, je ještě jako miminko, tulíme se, díváme se do očí, broukáme si. Jako bych se snažila nasbírat dost lásky na to, abych to dokázala zvládnout.