Už týden jsem chtěla psát o stejném tématu. Neměla jsem sílu, ani odvahu a tohle tvoje, Violo, jsem obrečela.
Moji rodiče jsou skvělí lidé, obětaví, ale otec vládne pevnou rukou despotického autokrata plus cholerické záchvaty při jakémkoli odporu. A já jsem odporovala.. Minulý týden jsem odporovala až příliš, nastala hádka obřích rozměrů, padla různá slova, soudy podstatou bylo: ty mi nedáš prostor k vyjádření, mám jen držet hubu a šoupat nohama, ale už mi není pět.. Na to mě vypakoval jak špinavé prádlo, v životě mě nepraštil, tehdy to už skoro přišlo..
Udělali pro mě hodně, nejvíc, nenechali mě padnout, byli tu vždy pro mě. Bojím se, co bude dál. Denně mi posílá po mamce vzkazy, že už na mě nikdy nepromluví, že se mnou skončil, že k nim nesmím, že si to nezasloužil a k tomu vyčíslil svou pomoc, abych měla jasno a hleděla tuto sumu vrátit..
Bojím se, co bude dál, zatím prcka předávám mamce ve dveřích a vyhýbám se. Myslela jsem, že to vyšumí, lidi se prostě hádají, to se stává, ale tyhle jeho vzkazy mě děsí.
A - zabijte mě! - je mi dobře, že jsem to ze sebe dostala, byl v těch slovech obsažen celý můj život, nulové sebevědomí atd. A je mi zle, co jsem to provedla..?
Moje maminka, nedá se slovy říct, jaký je úžasný a silný člověk, ona je hvězda, je světlo, je síla a naděje.. bez ní..nechci být :)