Emesko, my to takhle v trochu jiné podobě měli 17 let. Nejdřív jsem se strašně trápila, nemohla jsem si zvyknout na nový stav, bylo mi mamky strašlivě líto, byla naprosto nemohoucí, jen tělo bez vlastní vůle...
Vždycky jsem k ní měla hodně blízko, tátu jsem neměla, umřel hodně brzo.
Trápila jsem se dennodenně...a pak - jsem prostě přijala nový stav, a možná to vypadalo sobecky, ale žila jsem "normálně".
Protože pomoct tomu jejímu stavu prostě nešlo. Udělala jsem, co jsem mohla a rozhodla jsem se tak nějak vnitřně, že mě potřebují děti a to trápení a soužení by mě zničilo.

Jestli zvládneš odjet, jeď na dovču taky...za maminku se můžeš třeba denně pomodlit, myslet na ni. Vyrozuměla jsem, že tvůj pobyt tady jí nijak nepomůže, ale hlavně, že už je "někde jinde".
Tahle nemoc trvá dlouho, než člověku dovolí "odejít", budeš ještě sílu potřebovat.
Kdyby se cokoliv dělo, můžete se vrátit.

mamka letos zemřela a já konečně vydechla volně a přestala se trápit...protože vím, že už má klid a nic ji nebolí.

Hodně sil .