Zamýšlím se nad tím, co si představit pod pojmem - věnovat se dítěti.

Já si představuju člověka, který se o dítě zajímá, udělá si na něj čas a smysluplně ho s dítětem tráví. Společné vysedávání u televize, nebo počítačových her, mi jako ,,věnování se dítěti,, neimponuje.
Do určitého věku je zcela na dospělém aby vymyslel společnou aktivitu.
Otec něco s dítětem společně dělá - jde na výlet, do kina, divadla, hrabou třeba listí na zahradě, společně vaří, vyjedou si na kolo, na lyže, nebo odletí k moři. Každý večer mají svoji pravidelnou hodinku před spaním. I když syn umí číst, strašně rád si s tatínkem zaleze na gauč, kde mu on klidně hodinu čte a k tomu ještě vypravuje. Prostě pánská jízda pro nezletilce, který ještě rodiči nepohrdá a naopak je s nimi rád.
Manžel si na syna čas udělá i když ho tzv. nemá.

Víme přeci, že kdo chce, hledá si způsob a kdo nechce, hledá si důvod.

U otce by společně trávený čas s dětmi neměla být nárazová činnost. Když matku odvezou do špitálu a babičky pomřely, tož se jdu věnovat....
Vidím x věcí, které manžel ovládá a může je synovi přiblížit. Můj manžel je ideální průvodce po památkách kdekoliv na světě, na noční obloze se vyzná lépe, než na protější křižovatce, může syna naučit plavat všemi styly, je schopen nadchnout ho svým vyprávěním, zvlášť když mluví o dějinách, či politice......
Je toho celkem dost, co bychom chtěli jako rodiče svým dětem předat, či zprostředkovat a ten čas, kdy tyhle rodičovské snahy dítě oceňuje, je velmi krátký.