Lexi, moji rodiče mi taky nikdy nebyli oporou, otec byl hodný, ale slaboch ve vleku hysterické matky. Pro tu nebylo nikdo dobré nic, co jsem udělala. Vše se bralo jako samozřejmost a sebemenší odpor nebo pokus o osamostatnění (řídit si vlastní život sama) bylo bráno jako ta nejhrubší urážka matky, která to přece vždy myslí dobře. Nedalo se v tom dýchat, vyřešil to odjezd do ciziny. Po návratu až do smrti matky tak dusno, že i každotýdenní víkendová návštěva mi přivodila žaludeční vředy. Já si právě z toho vzala poučení, jak vychovávat syna a jak se k němu chovat. Člověk nikdy neví, ale už je dospělý a zatím to vypadá, že se to velmi povedlo. Takže já vidím i v těch špatných zážitcích právě poučení, jak se k dítěti nechovat, a to bylo to nejdůležitějščí, co jsem si vlastně z rodiny odnesla do života. Souhlasím s Tebou