Za prvé slovo "pochlapit se." Běžný chlap se od běžné ženské lišívá v tom, že mimika u něj hraje spíš roli zastírání než sdílení emocí. Šířeji vzato, běžný chlap mívá spíš sklon při vnitřních problémech se uzavřít (nebo hledat radu, řekněme, technického rázu), než se otevřít a ty emoce sdílet. Tedy pochlapit se = zatvrdit se.

Jak víme, jak těžko nebo lehko se dřív lidi vyrovnávali s minulostí? Silně zprostředkovaně. Snadno nabudeme dojmu, že dřív se lidi prostě pochlapili, zapřeli to v sobě a nic neřešili. Nicméně já mám z dětství zachovány útržky toho, jak babička se svými kamarádkami probírala svůj život. Určitě nebyla sama, jen to odplulo do nenávratna, internet nebyl. A kdo ví, možná se s podobnými věcmi dřív lidi vyrovnávali snáz, protože bylo snažší se průběžně vypovídat z očí do očí?

V každém případě rané životní zážitky člověka utvářejí a ovlivní na celý život. Člověk je tvor přirozeně společenský, pokud výchova neumožnila rozvinout v tomhle směru nějaké přirozené předpoklady, asi to vnímá. Třeba to vnímá podobně, jako člověk s ochrnutou nohou. I s tím se asi dá vyrovnat, ale chce to najít cestu a to nejlépe za pomoci druhých. Řekli byste takovému člověku, aby se v tom nepatlal a pochlapil se?

Bob dost srozumitelně píše, proč to téma otevřela. A píše, že se v minulosti nechce patlat. Já to pochopil tak, že se se zážitky z minulosti, které ji ovlivňují doteď, chce vyrovnat, a aby jí to šlo, potřebuje to asi s někým sdílet. Příspěvky, které v tom vidí nimrání, jí vlastně radí držet to v sobě a zapřít to. Má to cenu?