Názor na pasivní posazování se velmi změnil, původně se předpokládalo, že tím dochází k posílení zádových svalů. Ale poznatky vývojové neurologie (Lewit, Vojta) ukázaly, že je to chybná úvaha, která vede k přetěžování nepřipraveného pohybového aparátu a možným pozdějším poškozením (např. skolioza). Samostatný sed má být vyvrcholením pohybového vývoje, kdy dítě nejdříve stojí a leze a až poté je schopno samostatného sedu a posadí se samo, nejčastěji z polohy na čtyřech. Což je fyziologicky správné cca v 9. měsíci (to, že má dítě v 6 měsících sedět je překonaný mýtus). Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje a tím, že je dítě pasivně posazováno, může motorický vývoj brzdit, často přeskočí fázi lezení, která je důležitá. Nejlepší pro dítě je uložení v prostoru, který je bezpečný, klidně na zemi, minimální dopomoc, ne pasivní polohy a nechat jej dělat jen to, co samo zvládne.