Mámě jsem to řekla mockrát.Vyšla jsem z toho jako potvora.Doma jsem pak byla s nervama hotová a sestra mi vypisovala,že jsem mámě něco řekla.2 roky jsem chodila k psychologovi,protože už si nedokážu normálně užívat život.Už se před nima bojím zasmát,protože pak poslouchám,není jak tobě.Dokonce mi máma řekla,když jsem jí řekla,že já mám taky práci,která mě živí a musím platit zdravotní a sociální,že žiju bohémský život a že na hlad nezdechnu.Ať řeknu manželovým rodičům,že mají dost.Nedávno jsem rušila svoje vyšetření na endokrinologii,kam chodím každý půlrok na kontroly,protože sestra měla jet na magnet.rezonanci,kam přece nemůže jet sama.Má strach z uzavřených prostor,astma.Máma na mě řvala,že sestra tam jet prostě musí a já budu hlídat nemocného tátu,který na tom byl zle.Máma,že bude hlídat nemocné vnouče.Doslova mi řekla ku...je to tvoje sestra.Moje vyšetření jsem odložila za 2měsíce.Manžel už je na mě naštvaný,já nevím,co je vlastně dobré udělat v takové situaci.Neumím odmítnout.Mně přijde jako normální,že její manžel vezme sestru a jejich dítě,zaveze ji teda na vyšetření a s dítětem pochodí v kočárku po parku,který je u nemocnice.To ale nesmím ani vyslovit..