Jsem v podobné situaci, akorát vydírající byla mamka-hypochondr, celý život nemocná, která se zabydlela v jinak rozumně nastavené pečovatelské roli její maminky (babička se starala o pradědu, o svého manžela a nakonec vychovávala z velké části i mne). Ale ta si dokázala tu a tam najít čas na kamarádky, přátele z mládí, sousedky, vzdál. příbuzné atd.

A celý život jsem na jednu stranu nechtěl strhnout mosty, na druhou se snažil bojovat boje o hranice. Nebylo to lehké.

Nové nastavování hranic přišlo nyní, kdy maminka je z části pro reálné zdravotní problémy, z části pro psychické onemocnění s mírnou demencí a z části ze své vůle více-méně ležící. Hodně to z počátku vrazilo klín mezi mne a manželku, ale poté co se drahá polovička kvůli mé práci zapojila víc do péče, tak je dobrým druhým názorem, tvrdším než je můj, ale uvědomujeme si, že pravda je někde uprostřed. Já se učím být tvrdší, žena velkorysá... Obojí je důležité.

Malý, lehčí, náš příběh...