Moniko můj manžel nikdy neměl v dětství ani svou postel. Spali 4 děti v jednom pidi pokojíčku, takže vesměs spával na starém rozkládacím gauči se ségrou. Stůl měli taky jen jeden a střídali se mezi jídelním, verandovým a tím jejich rádoby psacím... Takže coby úplný základ vnímal, že děti budou mít každá svůj pracovní stůl, každá svou postel... Já jsem taky měla zpočátku psací stůl společný se ségrou, ale vcelku brzy jsme dostali stůl po někom a ségra si ho s radostí zabrala, odstěhovala se do skladiště vedlejšího pokoje a tam si sama vytvořila svůj pokojík... Prostě ta touha být sama, moci si v něm dělat sama co chce, mít svůj prostor byla strašně silná.