Přidat odpověď
Vím, že na můj problém nebude existovat žádná komplexní rada, přesto, kdyby měl kdokoliv podobnou zkušenost, postřeh... budu vděčná. Manžel je překladatel, původně pracoval jako tlumočník, já mám vystudovanou ekonomku, ale po škole jsem místo do školy nastoupila rovnou na mateřskou. Už tehdy s tím naši nesouhlasili, ani s naším sňatkem, ani s dětmi, ale ještě víc je "šokoval" životní styl, který jsme si zvolili. Rozhodli jsme se zůstat oba doma, manžel dělá z domova překlady, já jsem v domácnosti. Chceme být oba s dětmi, vyhovuje nám to, vybrali jsme si to. Koupili jsme hospodářskou usedlost, chováme zvířata, pěstujeme zeleninu, prodáváme občas i na trzích a děláme rozvoz. Manžel nemá kdovíjak vysoký příjem, ale vzhledem k tomu, co všechno máme "naše", vyžijeme naprosto v pohodě i s hezkými výlety, dovolenými a občasnými radostmi. Jenže naši si myslí, že bych mohla žít mnohem líp, než žiju. Strašně mě to mrzí, i kvůli manželovi. Výčitky, že mi platili školu a já skončila "takhle" bolí víc než nějaké to šťouchnutí. Že i manžel by mohl přece vydělávat víc, jenže je očividně líný. Že je hodný, pracovitý a rozumíme si pro ně nemá hodnotu. Líná jsem taky já, protože je pro mě nepřijatelné, abych děti viděla ráno a večer po příchodu z práce. Že na dětech se jim nelíbil ani jejich počet (máme čtyři, dalšímu se nebráníme), ani jména, ani způsob porodu, ani oblíkání, ani stravování a dávali nám to najevo, jsem zkousla. Dneska však našemu nejstaršímu synkovi, který se učí doma (jsme domoškoláci), klidně babička řekne, že to bude asi proto, že nějaký "pomalý" (syn umí číst od čtyř let, je nadprůměrně inteligentní). Vysvětlování nepomáhá, manžel už se s rodiči stýkat nechce. Je to bohužel zejména vliv matky, kterému otec podléhá. Na výtky i snahy o rozhovor reaguje máma stylem, že nesnesu kritiku a jsem tvrdohlavá. Mám sto chutí přerušit kontakty, ale nemám na to sílu, protože vím, že je máma tvrdá a že by to třeba byla navždycky. A táty je mi spíš líto.
Předchozí