Rodiče už nemám, ale taky se jim nelíbilo, že máme tři děti (slušná rodina má dvě), nelíbila se jim jejich jména, náš způsob výchovy... stovky drobností, které jsme dělali jinak, než naši rodiče. Kecy to byly někdy velmi otravné. Nicméně dneska, kdy se pomalu můžu chystat na roli babičky a třeba i tchýně, musím přiznat, že zdaleka ne všechno jsem dělala správně, že jsem si některé dobře míněné, leč divně podané, rady mohla vzít víc k srdci, ale už s tím nic nenadělám. Život ve společnosti druhých lidí je vždycky o kompromisech, toleranci a respektu. Můžu vyjádřit svůj názor na život svých dětí a oni ho můžou vnímat buď jen jako názor a nebo jako nerespektující vměšování. Ta hranice je velmi velmi tenká a velmi individuální.