Zlutasku, přesně.

Urcite je zadouci, aby clovek dokazal byt nad veci a maminčino "rytí" dokazal vnímat jako řeči cloveka, kterému na něm záleží, a ze podstatný je to, ze je to mama a ma ho rada, a ne ty řeči.

Kdyz to nepřesáhne určitou míru (která je pro každého z nás individuální), tak řeči se daji pouštět jedním uchem tam a druhym ven. Ale to předpokládá, ze jednak clovek sám ma ve své volbě jasno a nema o ni pochybnosti (protoze to, co nam na řečech vadi, je IMHO to, kdyz se dotknou něčeho, cím si my sami vnitřně nejsme tak docela jisti), jednak prave to, ze to nepřekročí naši pomyslnou hranici ( treba navazeni do partnera nebo do deti).

V každém pripade si umím predstavit situaci, kdy clovek byt nad veci i vůči vlastní matce nedokáže, a pak povazuju skoro za lepsi omezit styk, nez vystavovat se pravidelne jednání, které me stresuje a které nejsem schopna uspokojivé ustát.