Mám dva malé chlapce. Už když jsem čekala toho druhého, spousta žen mě litovala, že to bude zase kluk. Ale hned mě začaly utěšovat, že prý se to třeba podaří napotřetí. Strašně mě to rozčilovalo, tím spíš, že další dítě mít nebudeme a už vůbec ne kvůli tomu, že by to mohla být holka. Často slyším, že s klukama nikdy nebudu mít takový vztah, jaký bych měla s holkama. Hodně mě to mrzí, tím spíš, že to většinou říkají ženy, které samy syny nemají. Svoje kluky miluju nade všechno na světě, nevadí mi, že jim nebudu plést copánky, kupovat šatičky a hrát si s panenkami. Ale přece jen to na mě občas padne a přemýšlím o tom, že až budou starší, upnou se možná na tátu a já pro ně budu jen osoba, která jim navaří a vypere. Na druhou stranu v okolí vidím, že mít dceru nemusí nutně znamenat, že máma a dcera jsou nejlepší kámošky. Jak to máte vy? Zajímají mě hlavně vztahy se syny řekněme od 12 let