Monty, souhlasím, povaha dělá hodně. Mám teda jen jednoho syna, už dospělého, ale vztah byl vždy výborný. Nechala jsem ho "dýchat" a odměnou mi bylo, že mi dodnes volá a vypráví o všem možném. Vychovávala jsem ho sama, takže jsem pro něj byla autorita i kamarád, máme podobné povahy a někdy to i hodně jiskřilo. Ale - moje kamarádky s holčičkami mi často záviděly, jak se mi kluk/mladý muž svěřuje. Ale není to úplně moje zásluha - je to povahou - on je takový hodně otevřený a společenský. Byl ale zvyklý, že si s ním odmala hodně o všem povídám.