Mám doma dva skoro 17-ti leté syny a jsou to mí nejlepší přátelé. Vzhledem k tomu, že pracuji s mládeží tak si několikrát týdně říkám "panebože děkuji ti, že jsi mi nedal dceru". Pro srovnání mám kolegyni, která má dvě dcery a je pravdou, že si několikrát denně volají (to kluky nenapadne, ale mě by to asi i vadilo neustále po telefonu rozebírat nesmysly, jak to slyším u kolegyně), pak taky ale má kolegyně se svými dcerami období, kdy spolu nemluví - a to já doma neznám. Řekla bych, že mám se syny velmi respektující se vztah.
Ono asi obojí má svoje klady i zápory - synové i dcery, ale já jsem fakt ráda, že mám doma tu variantu, kterou mám. Co bude jednou až budou dospělí těžko říct. Snažím se je vychovávat tak, aby jednou byli své partnerce oporou, aby pomoc s domácími pracemi byla pro ně samozřejmostí, aby si zvykli myslet na ni s drobnými radostmi, aby si ji vážili. Nicméně je pravdou, že já jejich výchovu beru jako svůj momentální úkol a až se osamostatní, tak mám spoustu svých plánů a rozhodně nepřemýšlím, kolikrát týdně budu hlídat vnoučata...