Yuki,
nicméně díky téhle diskusi mi došla jedna věc. V čem byl a pořád je rozdíl mezi tím, jak to fungovalo u nás v rodině a na co jsem zvyklá a pokládám to za normu.
U nás byl prostě charakter vždycky víc než "krev". My jsme neměli takové to "budu ho bránit za každou cenu, protože je to syn/dcera/bratr/sestra". Když někdo něco špatnýho udělal, tak bylo jedno, kdo to je, ten skutek to nijak neomlouvalo. A když někdo něco špatnýho třeba schvaloval a toleroval, tak vždycky kvůli sobě a ne kvůli tomu, že by bránil druhého člověka a ani si to nenamlouval. My jsme prostě rodina upřímných, přímočarých blbců.