Nemám autistky, ale salámistky. Můžu mluvit donekonečna a reagují jen na řev nebo výhružku řevu. Stačí říct, že jestli to neudělají, tak začnu řvát. Pak začnou kmitat, protože já fakt umím řvát dost děsivě (to se nechlubím, nic pozitivního na tom není, ale ony jsou schopny mít na podlaze vstvu hraček, papírů, tužek, a překrýt to oblečením a další vrstvou krámů, jsou neuvěřitelné bordelářky, jejich stůl není občas vidět). Když to přeženu, tak obě začnou mít řeči, že jsou úplně blbé, že nic neudělají dobře, a všechno zkazí. Když mají slabší náladu, jsou unavené, přetažené nebo jinak rozhozené, tak ani nemusím křičet, a prostě se začnou taky obviňovat a nadávat si. Podle mě je to tím řevem a vyhrocenými emocemi, které na ně přenáším. Už jsem se zklidnila a prostě s tím bordelem udělám to, co jim vadí. Hromadu uprostřed pokoje. V té už nemůžou najít nic ani ony. Pak začnou jednat. A to už ve chvíli, kdy se chystám hromadu udělat. My rodiče si myslíme, že je vychováváme. Oni ale slyší jen kritiku a vidí naši nespokojenost s tím, co oni dělají = s nimi samotnými.