Krátící se den, mlhavé odpoledne a podvečer přecházející v noc halící svou černočernou tmou s nádechem husté mlhy celý náš kraj zvěstuje, že už je tu opět „dušičkový čas“. Stejně jako ostatní jsem i já dnes byla uctít památku všech babiček dědečků, tety, strejdy ale i ostatních blízkých, kteří už nejsou mezi námi. Chtěla jsem si udělat několik romantických fotek, nádherně oosvětleného místa posledního odpočinku. Shodou náhod mi pro tento účel plně nabitý mobil přestal fungovat. Probudil se ve mě nějaký vnitřní hlas, že tu nejsem tu za jiným účelem než uctěním památky svých předků, díky kterým jsem se narodila a můžu žít na tomto světě. Mobil jsem zasunula do kapsy (jakmile jsme opustili hřbitov sám od sebe nastartoval)a snažila jsem těch pár chvil věnovat těm již zítra oslaví svůj den. Kromě jednoho člověka, jsem neměla možnost žádného z nich osobně poznat, ale nehledě na toto věřím a přeji jim, aby tam kde teď žijí, ať se to místo nazývá jakkoliv, měli dobře byli štastní a už je nic nebolelo. Aby byli i strážnými anděli nás živých a chránily od nástrah, které může život lidský přinášet. Člověk si uvědomí, že v tváří tvář svému osudu jednou na konci našeho života je veškerý spěch, zloba, závist, nenávist, touha po bohatství, shoun naprosto zbytečná a zhoubná. Život je strašně krátký okamžik, v poměru k velikosti a prostoru, který nás, náš stát, kontinent, planetu obklopuje. Proto rozhodně, stojí za to žít život s pokorou, láskou, optimismem a radostí, ač relita všedních dnů může být a někdy je, hodně náročná. Pokojné prožití těchto svátků všem.