Už jsem to nechtěla řešit, ale tento týden jsme se zase k tomu doma dostali a mně to znovu nadzvedlo. Moje tchýně /v důchodu/ hlídá jednou za půl roku nebo čtvrt a to v době, kdy fakt musíme oba odejít z domu a máme jedno z dětí nemocné. Manžel ji přiveze a odveze a ona si jenom sedne do pokoje, pustí televizi a dává pozor, zda si 7 letá vezme sama čaj. Bere to jako ohromnou práci, za kterou bychom jí měli být neskonale vděční. Samozřejmě, že si tady nakoupí, manžel ji nákup zaplatí. Ale ještě půl roku slyšíme to, že tenkrát jak to bylo těžký, když musela hlídat...že jak musela hlídat, tak bychom měli my na oplátku tohle a tohle. Nechci řešit ji, ona se už nezmění. Ale jak v sobě potlačit ten vztek, že je taková.